Jízdenka Vídeň - Stalingrad a zpět

Walther Zawodsky


Opravdové příhody 1942 - 43
Věnováno Ing. Helmutu Zirbsovi k jeho 45. narozeninám dne 1. 3. 1997

 

Po mnoha letech jsem vytáhnul svoje válečné deníky. Jako vrchní ležel svazek s nadpisem „1942 - Stalingrad“. Tu jsem zjistil, že po více než půlce století mně z paměti vypadlo mnoho z toho, co jsem prožil nebo prožít směl. Mnohým může činit potíže pochopit moje postoje, ale byly to zážitky, které ovlivnily můj vztah k životu a obohatily moji životní zkušenost.

Do mých 21. narozenin scházely dva měsíce, když jsem obdržel oznámení, že mám narukovat do wehrmachtu. Bylo mi naprosto jasné, co to znamená jít na frontu, kde již někteří z mých spolužáků na poli cti za „vůdce, národ a vlast“ museli položit vlastní život a svůj domov již nikdy více neuviděli. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že se vrátím domů, neboť jsem dal slib rodičům. Je to sice absurdní, ale já jsem tomu věřil. V rozporu s mým stanoviskem jsem byl čtyřikrát zraněn. Střepina z granátu mi roztrhala tepnu v hlavě, což mě málem stálo život. Jako útěchu jsem dostal stříbrný odznak za zranění. Po pátém zranění bych byl získal zlatý odznak, ale při mé skromnosti jsem zůstal raději jen při čtyřech.

Nyní zpět k deníku. Na čtvrté straně v něm čtu: „Na cestě do prd… světa mě doprovázeli: …“,  následuje devět podpisů mých kamarádů. Pod tím stojí dovětek - padli u Stalingradu A. E. I. O. U., jediný, kdo se vrátil — já.

Odjel jsem v úterý dne 20. 10. 1942 ze Severního nádraží ve Vídni. V kupé 2. třídy (tehdy existovaly ve vlacích třídy tři) jsem se příjemně usadil a zamknul dveře. Přespříští den jsme dorazili do Krakova. V Krakově svého času žili předkové mé matky. Zmiňuji se o tom proto, neboť jako dítě jsem míval opakovaně podivný sen. Jako pětiletý jsem se pohyboval v neznámém starém polském městě v doprovodu jakéhosi starého pána, majícího na hlavě vysoký cylindr z hrubého vlasu a se střechou, tmavohnědý, obšitý, oděn ve zvonovitém plášti. Měl jsem též hnědý klobouk se střechou, obroubený. Na sobě jsme měl slušivý plášť, rovněž zvonovitě střižený. Onen starý muž musel být můj praotec. Mohlo tak být kolem roku 1770. Ve snu jsme vždy kráčeli touž cestou. Znal jsem ji zpaměti. Ale nyní zpět k realitě do Krakova.

Bylo velmi časně, když jsme dojeli do Krakova. Spoj do Przemyslu odjížděl v 18:25 z hlav-ního nádraží. Měl jsem tedy dostatek času k prohlídce pamětihodností města, hrad Wawel, historické budovy Sukiennice a chrám P. Marie. Byl to pro mě mocný zážitek vidět na vlastní oči pověstný oltář Víta Stosse (Wit Stwosz, asi 1445 - 1533), proslulého umělce a hlavního mistra pozdní gotiky v Krakově a Norimberku. Prohlédl jsem si též Staré Město. Myslil jsem, že snad opět sním. Všechno je mi známé, jako bych zde již někdy byl. Pokud bych šel dále, pak po levé ruce by měl stát dům s kupeckým krámem, který je vyvýšen o polovinu podlaží nad okolní terén. Ke vchodu do krámu by měly vést kamenné ke stěně přistavěné schody, jež by měly vést zleva i zprava. Ulice ústila do náměstí, na němž jsem stál, vlevo se skutečně nacházel dům s obchodem, schodištěm vedoucím ke vchodu.

Zůstal jsem jako zkamenělý a mráz mi šel po zádech. To bylo ono náměstí, po němž jsem se v předchozím životě pohyboval společně s mým domnělým dědečkem a které v mém dětství vystupovalo ve snech. Cestou do Przemyslu jsem byl zcela zamlklý. Hloubal jsem nad tím vším a tu mně napadlo, zda-li by bylo možné, aby v podvědomí uložené vzpomínky byly dědičné.

V pátek 23. října 1942 jsem v 6:30 dorazil do Przemyslu. Po napadení Polska Hitlerem se stalo toto město hraniční obcí s Ruskem, dokud nacisté neporušili úmluvu se Sovětským svazem a nepronikli až před Moskvu. Bývalá ruská část města byla zle poničena. Zde jsem zahlédl první hroby vojáků. Na jednom z křížů byla nasazena přilba, kde uprostřed čela se nacházel otvor po kulce. Takové zjištění dlouho vrtá člověku v hlavě. V ghettu jsem narazil na starého muže, kterého mladý Žid tloukl dřevěným obuškem. Nazval jsem tohoto chlapce sviní. Obušek jsem mu vytrhl, hodil jej přes pobořenou zeď a vytáhl jsem pistoli. Nevím, zda mně rozuměl, ale zařval jsem na něj, že jako Žid nesmí tlouci starého Žida. Když jsem odjistil pistoli, prchal pryč jako posedlý. Starý Žid mně děkoval a přál mi broche a masseltof (štěstí a požehnání). Teprve později jsem zvěděl nebezpečnost mého jednání, neboť zřizovatelem této židovské policie bylo SS. Opravdu jsem měl broche a masseltof.

V 17:35 odjížděl vlak, před tím jsem se ještě ve vojenském domově za 3 zloté dvakrát nádherně najedl. Kvůli události s Židy jsem byl rád, když se vlak dal do pohybu a mohl jsem Przemysl nechat za zády. Do Lvova jsem dorazil již v 23:30 a přenocoval jsem na frontové vojenské správě. V sobotu 24. 10. 1942 museli všichni vojáci, kteří cestovali na frontu, ráno nastoupit, aby pak pochodovali Lvovem a tak všem pro Rusy pracujícím špionům demonstrovali, jakou mocnou údernou sílou německý wehrmacht stále ještě disponuje. Během této „procházky“ jsem získal přehled o tomto městě. Neslo jednoznačné znaky starého města Rakousko-Uherské monarchie. Z bojových akcí vyšlo ještě poměrně dobře. Jen mnoho synagog bylo poničeno. Z 312 000 obyvatel bylo 99 000 Židů, 35 000 Ukrajinců, 2 500 Němců a 2 500 ostatních národností. Poláků žilo v Lvově 173 000. To bylo v době, když Lvov byl ve staré monarchii hlavním městem Haliče a Lodoměře.

Můj kamarád Maxl (Ing. Max Komlosy) prodal svoje hodinky, aby měl dost peněz na nevěstinec. Toto zařízení se nacházelo na Vídeňské třídě 46. Šlo tam i několik kamarádů vojáků. Po několika minutách jsem odtud odešel, neboť bych byl brečel při pohledu,  jakým způsobem si tato hezká děvčata musí vydělávat peníze. Stále se mi vracely myšlenky na mladé prostitutky a byl jsem deprimován. Maxl to nemohl pochopit. Na nádraží jsem musel 3 hodiny čekat do odjezdu vlaku v 21:30. Noc byla jiskřivě jasná, když jsme dosáhli nekonečných rovin Ukrajiny. Stranou kolejiště ležely vykolejené vagóny a lokomotivy. Též ruský pancéřový vlak ležel vybombardován vedle kolejí.

Ve Fastově, nákladním nádraží před Kyjevem, jsme museli přestoupit do nákladního vlaku směr Dněpropetrovsk. Předtím jsme se byli najíst ve vojenském domově. Zbyl mně čas navštívit vojenský hřbitov. V 16 hodin jsme nastoupili a následující den ve 12 hodin jsme byli v Dněpropetrovsku.

Zpustošení bylo zlé, domy vyhořelé. Bylo mi podivné, že na velké výstavné třídě neexistovaly žádné obchodní domy nebo obchody, jako u nás, ale jen budky se sodovkou. Středem třídy vedla alej, v níž před válkou jezdila tramvaj. Tu jsem odhalil neobvyklou věc. Byly tu dva různé rozchody pro tramvaj, jeden pár kolejnic pro normální rozchod a uvnitř tohoto rozchodu ložena vpravo další kolejnice pro úzkokolejný rozchod. Tak bylo možno, aby úzkokolejný motorový vůz vlekl též vlečné vozy o normálním rozchodu a naopak. Dlouhou dobu jsem studoval složité výhybky. Dnes mně mrzí, že jsem si je nevyfotografoval. Tento bulvár se nachízel asi 300 m od Dněpru. Musel jsem sestoupit dolů v řece, neboť jsem byl vždy puzen namočit ruku ve vodě, u níž jsem byl poprvé. To ale nebylo tolik zajímavé jako gigantická dněperská vodní elektrárna.

Dále jsem tam viděl dvoupatrový železniční a silniční most, který spojoval obě strany toku. Na zpáteční cestě k nádraží jsem si nechal od bezdomovců za několik kousků chleba vycídit holínky. V 19 hodin jsme vyráželi směr Rostov. Jeli jsme nákladním vlakem, který vezl pontony pro nějakou jednotku ženistů. S Maxlem jsme zalezli pod jeden z nich a rozsvítili jsme si Hindemburgovo světlo (plochá svíčka se širokým knotem). Abychom v této svízelné situaci navodili částečně intelektuální atmosféru a ve sviňsky chladné noci rychleji zabili čas, deklamovali jsme střídavě Goethovy a Schillerovy básně a balady. Taky jsme recitovali Wymasalovy a jiné oblíbené kusy. Když jsme z pod pontonu vykoukli, v měsíčním světle jsme viděli vedle trati ležet rozstřílené tanky a bombardéry. Musely se zde odehrávat strašné boje. Do vzduchu vyhozené mosty ženisti nahradili provizorními.

Do Rostova jsme dorazili o 13. hodině. Odtud jsme jeli zase zpět do Taganrogu a nakonec podél Azovského moře do Jasinovataja. Azovské moře bylo první moře, které jsem v životě viděl. Byl jsem však hořce zklamán, když namísto zářivé modři jsem spatřil hnědou břečku s bílými hřebeny vln.

Pohledu na stovky mrtvých Rusů ležících vedle trati jsme si již uvykli. Ale přesto jsem si uvědomoval, že každý z nich měl matku, která neví, že její dítě nepohřbeno tleje vedle kolejiště. Napadlo mně, že to nebyli žádní nepřátelé, nýbrž pouze ubozí psi jako my sami, kteří dostali rozkaz střílet na druhé. Pud sebezáchovy nás k tomu nutil. Buďto já, nebo on. Vždyť i já jsem měl matku očekávající můj návrat. Voják myslí jen na sebe sama.

V 18 hodin jsme dorazili do Jasinovataja. Ještě jsem se nezmínil o veliteli našeho transportu rotmistru Richterovi, který nás měl dovést z Vídně na frontu. S ním měl Maxl stálé kontraverze. Maxl již měl za sebou bitvy na Východě v zimě 1941 - 42, za což získal příslušná vyznamenání, kdežto Richter byl poprvé na frontě a myslel si, že führerův rozkaz se musí důsledně splnit a vždycky říkal. „Chlapci, vezměte zavazadla, musíme dál“. Tím Maxlovi kápnul do noty, který mu odpověděl: „Vy, degenerovaný opičáku, … nejprve si odpočineme a pojedeme až příštím transportem. Ještě máme dost času, než nám vychladne pr… “.  Maxl totiž utrpěl zhmoždění lebky, když skryt v zákopu jej přejel tank a otočil se nad ním. Proto jej nikdo nesměl dráždit, což také měl od generálního lékaře potvrzeno. I soudci směl říci své mínění, který proti tomu nemohl nic podniknout. Nescházelo mnoho a Maxl mohl Richtera zastřelit, kdybychom jej bývali nedrželi.

Dále jsme jeli přes Lichaja, Morozovskaja do Čirskaské, kam jsme dorazili v neděli 1. 11. 1942 kolem půlnoci. Zde skončil náš transport. Již bylo slyšet dunění dělostřelecké palby. Nejistý pocit, ale to byl teprve začátek. To horší mělo teprve přijít.

Hledali jsem frontové shromaždiště, ale nemohli jsme jej najít. O čtvrté jsme ulehli v jakémsi domě bez oken a dveří, abychom přenocovali. Byla to úděsná noc. Neměli jsme žádné zimní vybavení, ani žádné přikrývky. Teprve za dne jsme konečně našli frontové shromaždiště. Zastihl nás letecký útok a byli jsme zasypáni deštěm střel. Úkryt jsme nalezli v existujících ochranných dírách. Vylezli jsem ven a v jedné dobře vytopené budově pro důstojníky jsme nalezli ubytování na noc. Celý den jsme čekali na kolonu nákladních vozů, která nás měla přepravit z Čirské do 110 km vzdáleného polního lazaretu. Marně. Našli jsme si prázdný obyvatelný dům, v němž jsme se pěkně zařídili a pořádně zatopili.

Ve středu 4. 11. 1942 jsme od 6 hodin ráno čekali na dopravní prostředek. Ve 12 hodin přijel francouzský sanitní vůz, který nás po ubohých cestách dovezl do polní nemocnice. Rotmistr Richter zůstal se sedmi muži zpět a Maxl se stal velitelem našeho transportu. Projeli jsme prostorem, v němž proběhla tanková bitva a na němž leželo přes 80 rozstřílených tanků. Minuli jsme polní letiště, stály tam bitevní bombardéry se spuštěnými motory. V polním lazaretu jsme strávili dva bezúčelné dny, než jsme se vydali na další cestu. Cílem bylo divizní bitevní stanoviště, kde jsme se měli hlásit. Moji kamarádi Fellinger a Gocker měli horečku 40°C a museli být umístěni v infekčním stanu s podezřením na tyfus.

V sobotu 7. 11. 1942 jsme v 7 hod. odjeli sanitním vozem na divizi a o půl třetí na hlavní obvaziště. Byli jsme zcela vyčerpáni a přenocovali jsme v nějakém bunkru. Ráno jsem se rozloučil s Maxlem a ostatními kamarády. Maxl přešel ke 132. pluku granátníků, já pak ke 134. který tehdy ještě jako jediný nesl jméno „Hoch- u. Deutschmeister“. O několik týdnů později byl titul našeho pluku za chrabrost propůjčen 44. divizi. Glaas přešel k 96. dělostřeleckému pluku a Lämmermayer k 80. ženijnímu. pluku. Nyní jsem zde stál zcela sám se svíravým pocitem v žaludku. Doléhala k nám kulometná palba, to znamená, že jsme se nacházeli v bezprostřední blízkosti hlavní bojové linie. Byl jsem upozorněn na to, že bitevní stanoviště roty se nachází na hraně útesu spadajícího k Donu v nejpřednější bojové linii a 4 km dlouhá cesta k němu je plně vystavena pohledu nepřítele. Cestou jsem minul hrob, z něhož vyčnívala lidská noha. Rovněž i mrví psi leželi kolem. Abych nezabloudil, nečekal jsem na úplnou tmu a se svým zavazadlem jsem pochodoval směr bitevní stanoviště. Kulometná palba se ke mně stále více přibližovala. Náhle jsem se stal cílem palby z kulometu. Na to jsem byl dobře připraven, ale nikoliv vnitřně. Seknul jsem s sebou na zem a proudy střel prolétávaly nade mnou. Zavazadlo jsem strkal před sebou, avšak Ivan mně držel tak dlouho pod palbou, dokud jsem se nedoplížil k zákopu a neskutálel se do něj. Vzpřímit jsem se nemohl, tedy musel jsem se dále pohybovat v podřepu a zavazadlo vléci za sebou na řemenu. Konečně jsem se dostal do bunkru, v němž se nacházelo bitevní stanoviště roty. Poručík, u něhož jsem se hlásil, mně srdečně přivítal a jen dodal: „Člověče, za denního světla se sem ještě nikdo nedostal!“

Přidělil mně do 2. řady a po setmění mně provedl všemi postaveními. V 2. řadě mně předal nějakému Pifkemu (pozn.: pejorativní označení pruských příslušníků Wehrmachtu) –  nadrotmistrovi Schlödelovi, který mně „žral“ jako Vídeňana. Vzpomínal na Vídeň a o Vídni jsem mu musel vypravovat. Vytáhl francouzský koňak a nalil mně i sobě skleničku. „Na zdraví. Je 17:30, vy musíte do 18:30 převzít kulometné stanoviště a spustit na Ivana závěrnou palbu, ale bedlivě sledujte, kde na protějším plochém břehu donského ústí uvidíte palbu.“ Moje stanoviště bylo nevýhodně položené, navíc jsem musel u kulometu stát, měsíc mně svítil do zad. Protivník měl tedy vše jak na dlani. Pálil jsem jeden kulometný pás za druhým, až mně soudruh od naproti dostal do hledáčku a uzemnil mně sprchou střel. Zalehl jsem. Sypala se na mě suť, kterou uvolňovaly střely dopadající na pobořenou stěnu nade mnou. V dřepu jsem uchopil kulomet a opět jsem střílel. Bylo 18:30 a očistil jsem se.

Na bitevním stanovišti řady jsem se dověděl, že moje bojové stanoviště se nazývá Jonas 1 a mám mít službu u kulometu od 9:30 do 10:30, od 11:30 do 12:30 a od 14:30 do 15:30. Během poslední služby došlo k poruše nabíjení a když jsem otevřel závěr, uhodil úderník do volného náboje, čímž došlo k jeho explozi. Naprosto jsem ohluchl. Sluch se mi vrátil až po týdnu. K poruše nabíjení došlo patrně v důsledku chladu a dlouhodobé palby. Vždyť v krátké době jsem vystřílel 20 kulometných pásů.

V pondělí 9. 11. 1942 jsem musel spolu s jiným vojínem dojet pro munici do kulometů. Když jsem se naprosto unaven a žíznivý vrátil zpět, bylo mi laskavě sděleno, že jsem přeložen k 2. rotě. Měl jsem se hlásit u sanitního poddůstojníka Budowinského. Tedy spadl jsem do další srač … 

Po setmění jsem byl zásobovacím vozem dopraven do nového postavení, kde jsem narazil na nadrotmistra Schlödela, který sem byl rovněž převelen. Přijetí bylo srdečné a opět jsme hovořili o Vídni. Až do druhé hodiny po půlnoci mě Schlödel prováděl po pozicích. Bylo to více než dost. Byl jsem ubytován společně se dvěma spojaři v bunkru na velitelském stanovišti linie. Až do půl desáté jsem spal, psal dopisy a uklízel bunkr. S nadstrážmistrem Feierlem, který pocházel z Vorarlberska, jsme Panjewagnem dojeli pro vodu pro celou linii. Mimo to jsem si z trénu přivezl fotoaparát a polštář. Sotva jsem dorazil, dostal jsem až do 3 hodin do rána službu u polního telefonu. Následující den 13. 11. 1942 jsem šel do 3 km vzdálené vesnice Chmielevski k Budowinskému pro obvazový materiál a léky. Cestou jsem se dostal do minometné palby. Tedy praštit s sebou a naplocho ležet, neboť skrýt se někde nebylo možné. Střepiny granátů příčně rozřezaly na zádech můj maskovací oděv, ale ani tentokrát jsem do těla ještě nic nedostal. Jeden zajatec (byl to tzv. Hiwi - „Hilfswilliger“ - ruský přeběhlík, který u nás zajišťoval pomocné služby) mě zavedl k plukovnímu lékaři, u něhož jsem se musel hlásit. Já jsem jej pak přivedl zpátky, nikoliv lékaře, ale toho Rusa. Příští den mě Budowinsky zavedl do vesnice a na hřbitově mně ukázal hroby mých předchůdců. Všechno muži v hodnostech sanitní služby, kteří padli na našem úseku fronty. Mohu jen říci, že mně to velmi odrovnalo. Jeden z padlých byl bratr mé budoucí spolupracovnice v kanceláři. Na zpáteční cestě nás zastihl letecký útok Rusů. Moje první myšlenka byla: „nyní jsi na řadě ty, který se dostane na hřbitov.“ Po návratu z pozic jsem měl stráž od 12 do 8. Za to jsem bez jídla spal až do 12 hodin. Ve 3/4 na 5 jsem si donesl jídlo a od 6 do půlnoci jsem opět spal. Následující den jsme dostali koňské maso, z čehož nás postihly bolesti žaludku a břicha. Rovněž jsem dostal průjem, což však nebyl dostatečný důvod, abych nemusel štípat dříví. Dostal jsem hlášku, že budu odvelen. Tedy od půl dvanácté jsem balil. O půl páté jsme spolu s desátníkem Feierlem opustili bojové stanoviště a museli jsme překonat pahorek, na nějž měl nepřítel plný výhled. Ten dobrý měsíc, který tak klidně plynul po večerní obloze, nám pěkně svítil na cestu, patrně v dobré vůli, abychom nezabloudili. Jak bylo možno očekávat, otevřel Ivan na nás kulometnou palbu ze všech rour. Kdyby mně jedna jediná kulka zasáhla, pak by v zadku vstoupila do mého těla a po návštěvě mozku by lebkou vystoupila ven na svěží vzduch. Chlebník, karabinu a tlumok jsme při plížení strkali před sebou. Konečně jsme překonali nejvyšší bod pahorku, čímž jsme zmizeli z dohledu našim kamarádům z protější strany. Přespal jsem u plukovního lékaře a dověděl se, že bych od příštího dne měl u 3. roty jako sanitář převzít zdravotní revír čerstvě zraněných a onemocnělých. Tedy zase zpět do bojové linie. Chuť k jídlu mně zcela opustila, neměl jsme na ně ani pomyšlení. V revíru jsem měl k dispozici čtyři muže, během noci přibyli další tři. Jaká byla náplň činností sanitáře? Aby se získala hodnost sanitáře, je třeba složit tři zkoušky sanitního školení před třemi štábními lékaři. Každý dopravený zraněný musel nejprve dostat do svalu protitetanovou injekci. Jednalo-li se o nekomplikovaná zranění, bylo třeba ránu nejprve vyčistit, okraj rány nůžkami ostříhat a případnou střepinu nebo kulku chirurgickými kleštěmi vyjmout.

Pokud se nevyskytlo krvácení, bylo možno ránu zašít. Jestliže se vyskytlo žilní nebo tepenné krvácení, mohl zašití provést jen lékař. Přespříští den jsem šel na vizitu. O něco později přišel do postavení i štábní lékař. Měli jsme velmi mnoho práce. Do bunkru mně přišel navštívit Budowinsky. Následující den jsem až do 10 hodin nepřerušeně ošetřoval rány. Naše pozice pod těžkou palbou gránátometů. Cesta do Zimovek pro léky a obvazový materiál. První sníh. Během dopadající granátometné palby přinesen ke mně do bunkru nový nemocný.

V sobotu 21. 11. 1942 jsem prováděl vizitu na pozicích. Granátometná palba mně přinutila vrátit se do bunkru. V revíru kulometná palba na moji pozici. Právě jsem polním telefonem obdržel zprávu, že u Rumunů na naší pravé straně se Rusům zdařil průlom. Mě to nepřekvapilo. Byli sice považováni za zbabělce, ale zač měli tito chudáci vlastně bojovat, když od svých důstojníků byli biti?

Další den byla neděle. Dostal jsem čaj bohatě s rumem a rychle jsem ještě napsal několik dopisů. Pak se na nás sneslo krupobití pum. Údajně by nás měl osvobodit polní maršál Kleist se svou záložní tankovou armádou. Všechno byla ovšem jen prázdná hesla, abychom neztratili zcela naději. Vše bylo pouhý hluk a dým. Naše 1. a 2. rota byly převeleny do místa průlomu. Hrnul se na nás jeden útok za druhým. Dva muži ode mně museli odejít na neobsazenou pozici. Nikdo nevěděl, kde se nepřítel skutečně nachází. V tomto chaosu přišel ke mně jeden Rus, který ztratil orientaci a chtěl, abych jej obvázal. Já jsem jej ošetřil a řekl jsem mu, že zde jsme Nemecki a že by se měl skrýt do křoví a vyčkat příchodu Rusů. Přiletěly ruské bitevní bombardéry a vyklopily vše, co jen šlo.

Jedna z našich polních kuchyní musela být zprovozněna, aby ji bylo možno dopravit na bojiště. Již dva dny jsem nedostal nic k jídlu. Za námi byla instalována raketometná baterie a svými varhanami pálila na Rusy. Neměli jsem ponětí o tom, kde jsme my a kde se nacházejí Rusové. Polním telefonem jsem dostal zprávu, že padl Eikhorn a mám přinést jeho tělo. Odpověděl jsem: „nechte jej ležet, kde je a zakryjte jej kameny. Nemohu opustit svoje stanoviště, neboť každým okamžikem může přijít rozkaz, abychom se stáhli o 12 km zpět“. Ani dva naši zranění nemohli být přineseni, neboť vše bylo již v rozkladu.

Rudá záře na obloze byla přízračná. Zimovski a Chmelevski byly zachváceny požárem. Někteří přešli do Radionova. Přišel nálet, v němž byli zraněni tři muži. Mezi nimi byl poručík Knöbl z Tadten v Seewinkelu (východní břeh Neziderského jezera). Po ošetření rány mně v náruči zemřel na vnitřní krvácení. Byl to prima chlapec, teprve šestadvacetiletý. Bylo nutno postřílet mnoho koní, neboť byli zle zranění. Tuto noc jsme museli při silném mrazu přenocovat na zmrzlé zemi pod širou oblohou.

Středa 25. 11. 1942. Všichni již odtáhli. Jako jediná rota jsme museli zůstat zpět, abychom jako ochrana zad odráželi všechny ruské útoky. Rusové stále útočili. Jediné naše dělo vypálilo z úkrytu na okraji lesa, zasáhlo dva ruské tanky, čímž zastavilo útok ruské pěchoty. V této bojové vřavě se náhle vynořil Maxl a jen mi řekl: „Richter je pryč. Roztrhal jej granát.“ Jak náhle se vynořil, tak náhle zmizel ve vřavě nočního boje. Byla to moje první bitva, v níž jsme byli bezprostředně vystaveni nepříteli. Naše ztráty byly enormní, ale věren své víře, nikdy jsem nevyužil možnosti úkrytu. Teprve dnes vím, že to mohlo dopadnout zcela jinak.

Po útoku nastalo skličující ticho, které bylo chvílemi přerušováno hrozným, do morku kosti pronikajícím, bolestným voláním zraněných Rusů, které nechali ležet zraněné na bojišti.

Byli jsme zcela vyčerpáni a vysíleni, když náhle přišel rozkaz: „Okamžitě vyrazit a pochodovat směr Kalač, kde se nachází poslední stojící most přes Don, který bude ve tři ráno vyhozen do vzduchu.“ Bylo nám jasné, že kruh obklíčení se uzavřel, již není kam ustoupit.

Během několika málo hodin bylo třeba pěšky urazit 72 km, abychom dosáhli Donu. Nebyl k dispozici žádný náklaďák, ani žádný ruční vozík. Vlekli jsme torbu, helmu, plynovou masku, kulomet a bednu s municí.

Terén byl plochý, měsíc byl v poslední fázi, ale přesto poskytoval dostatek světla. Na nohou jsme měli plno puchýřů a byli jsme zcela zchváceni.

Každou hodinu byla přestávka. Když zaznělo „10 minut pauza“, tu jsme se našimi zavazadly i sebou sekli o zem a okamžitě usnuli. Rotmistr, který nemusel nést žádné zavazadlo, nás pak kopanci a bodáním zbraní opět zvedl. Na tomto pochodu se událo něco naprosto neuvěřitelného. V měsíčním světle se proti nám blížila kolona pěších, která se vlekla podobně jako my. Když se přiblížili blíž, poznali jsme podle nahoru čnějících špiček čepic, že se jedná o ruské vojáky. Když se přiblížili ještě více, poznali jsme dle jejich očí, že pocházejí z Dálného východu. Rovněž i oni viděli, že jsem Němci. Nám se úzkostí skoro zastavilo srdce, jim zajisté také. Všichni jsme se chvěli hrůzou, aby nikdo neztratil hlavu a nevypálil. Jistě by nastala krvavá řež neuvěřitelného rozsahu. Rusové šli kolem nás, aniž by kdokoliv z nich na nás pohlédnul. Každý si byl vědom prekérnosti situace. Jak my, tak i Rusové. Teprve kilometr po tom, co jsme se minuli, osmělili jsme se ohlédnout se zpět. Uslyšel jsem jediné: „Díky Bohu!“ Tentokrát to ještě dobře dopadlo. Naštěstí se potkali lidé, nikoliv nepřátelé.

Po více než 55 letech, vzpomenu-li si na tuto událost, prožívám silné vzrušení.

Na pokraji naprostého zhroucení jsme dorazili ke kýženému mostu přes Don, přes nějž jsme museli přejít. Bylo po třetí hodině ranní. Ve 4 hodiny byl most poslán do vzduchu.

Přijetí bylo všecko jiného než přátelské. Zde jsem se poprvé seznámil se Stalinovými varhanami. Pod ochranou kaťuší zahajovali Rusové své útoky. Byl jsem zcela zakrvácen. Ale kdo tak hluboko zabředne do takových srač…, zvykne si již na vše. Bylo 2. 12. 1942. Ještě v noci nastal ústup na novou hlavní bojovou linii fronty. Čtyři hodiny jsme si kopali v zamrzlé zemi díry, abychom byli alespoň pro zbytek noci chráněni. Panovala sviňská zima a sněhová bouře vykonávala své. Ráno jsme odtáhli opět do nejpřednější linie, kde mně bylo sděleno, že jsem přeložen opět do 2. roty. To znamenalo zase kopat díry v na kost zmrzlé zemi. Na kopání spojovacích zákopů nebylo ani pomyšlení, neboť jsme v těchto pozicích byli příliš krátce.

Tu jsem zaslechl bojový pokřik Rusů: „Urá!“ Před každým útokem dostávali Rusové vodku, aby je opili. Když útočila první vlna, křičeli a zpívali bojové písně. V běhu na nás stříleli, ale my jsme měli výhodu úkrytu. Pak byly na nás poslány tanky T 34, jež nám způsobily zlé ztráty. Feierle byl těžce zraněn, tři muži od nás padli. Jedno naše dělo po zásahu vzplálo. Tanková bitva se přesunula od našich pozic více napravo a trvala až do noci. Ruské letouny během bitvy shazovaly světlice, které se na padácích pozvolna z výšky 300 až 400 m snášely k zemi. Během této doby jsem měl stráž. Světlicemi osvětlený plochý terén byl dobře přehledný. Ani jednou jsem nemusel střílet. Po ukončení stráže jsem se mohl okamžitě dále opevňovat. Během noci mně navštívil šikovatel Schlödel a řekl mi, že plukovní štáb obdržel zprávu o tom, že generál Mannstein je na cestě se svými tanky, aby prorazil obklíčení a tedy že během dvou dnů můžeme počítat s vysvobozením. Schlödelovi jsem odpověděl, že generální štáb tyto zkazky rozšiřuje, abychom snáze uvěřili heslům o naší schopnosti odolat. Když jsem spolu tak hovořili, nastal dělostřelecký útok. Schlödel řekl, že se musí neprodleně vrátit na své bojové stanoviště. Později jsem dostal zprávu, že na zpáteční cestě jej těžce zranila granátová střepina. Od té doby jsem o něm již nic více neslyšel.

Nastal pátek 4. 12. 1942. Situace se poněkud uklidnila. Protože jsme v poslední době mnoho prodělali, dostali jsme ti, kteří bojovali v přední linii, zvláštní dávku: láhev pálenky, tabulku čokolády, knäckebrot, čaj, 60 cigaret a teplé jídlo. Ale nepočítali jsme s tím, že to je naše poslední slavnostní jídlo. O osvobození generálem Mannsteinem nebylo již nic více slyšet.

Dostal jsem za úkol donést na velitelství divize tajné materiály. Divizní velitelství se nacházelo v Stalingradu zakopáno v bunkru. Tedy dostal jsem uzamykatelnou tašku a v sáčku na chléb trochu stravy. Kde se přesně toto velitelství nachází, nikdo nevěděl. Ano, přece ve Stalingradu. Žer si ptáky nebo chcípni. Avšak pro takové věci jsme měl šestý smysl. Počasí bylo nádherné. Svítilo slunce, žádný vítr, normální teplota -30°C. Vzdálená palba pěchotních zbraní mně byla hudbou pro pobavení. Tuto idylu přerušil minometný granát, který asi 15 m přede mnou dopadl, aniž by vybuchl, a v dlouhých obloucích odskákal. I granát může mít dobrý charakter. Když přilétli hloubkoví stihači, zůstal jsem stát tak, jako bych byl polní strašák na ptáky. Nevím, jest-li mně zahlédli, patrně měli lepší cíle než-li mě.

Cestou do města jsem nenarazil na žádného vojáka, neboť všichni byli dobře ukryti v podzemních bunkrech a čekali na západ slunce. Byl to klidný den. Ve Stalingradu bylo všechno rozstřílené. Částečně proti bombám odolné bunkry štábního velitelství spolu s jejich písárnami a polními kuchyněmi byly zakopány ve sklepích zřícenin a trosek domů. Zeptal jsem se jednoho hlídkujícího vojáka, kde se nachází štáb 44. divize. Nebyl to žádný Piefke, neboť mi odpověděl rakouským dialektem: „Poslouchej, v tuto dobu se zde kolem procházejí jen blázni, máš vůbec ponětí, kde jsi, vždyť stojíš právě před bunkrem divize.“ Nenechal mě hned vstoupit a zmizel v šeru kasemat. Po chvíli si mně vzal s mým kufříkem dovnitř. Mladému nadporučíkovi jsem podal hlášení, který mně hned chtěl kufřík laskavě odebrat. Ten jsem však směl odevzdat jen štábnímu důstojníkovi proti potvrzení o převzetí. Pozdravil jsem na rozloučenou a zmizel jsem. Pouhou inteligencí bych cestu zpět nikdy nenašel, tedy spolehl jsem se na můj naštěstí vrozený instinkt, který mě za soumraku přivedl přesně na mou základnu v hlavní bojové linii. Krátce potom nás Ivan zasypal závěrnou palbou.

Trasy letu střel bylo možné dobře pozorovat, neboť každý čtvrtý náboj byl svítící. Na bojovém stanovišti roty mně sdělili, že před východem slunce musíme vyklidit hlavní frontovou linii, protože fronta bude stažena zpět. Při ztrátách, které jsme denně měli, nebylo možno frontový úsek udržet. Každý voják se únavou hroutil. Ženisté vybudovali pěkná nová postavení s průběžnými zákopy atd. o 3 km hlouběji. Tam jsme se pak stáhli. Dostali jsem nového velitele roty, poručíka Lauera von Schmittenfeld, syna naftového magnáta, jehož podnik dodnes existuje. Tento mladý hejsek, asi jednadvacetiletý, nosil pouze šedé hedvábné prádlo a úkryt opouštěl jen v případě, že musel jít vykonat tělesnou potřebu. Vždyť kulky byly tak nebezpečné.

Jednou, když jsem měl hlídku, přišli od sousedních pozic uprostřed naprosto temné noci dva vojáci. Heslo ADONIS znali. Zeptal jsem se jich, zda nejsou pominutí, když na cestu závěrnou palbou si nevzali žádnou helmu. „Kampak vůbec chcete?“ - k velitelovi roty - „ten si tu sedí a mačká si svůj zadek v hedvábné košili, do níž si jej navlékl“. Po delší chvíli oba zase vyšli, s nimi náš poručík, který jim ukázal cestu k trénu. Ještě jsem jim dal radu: „pokud byste sem příště šli, nasaďte si na hlavu helmu, létají zde ostré!“ Pan poručík Schmittenfeld se mě pak zeptal. „Poznal jste oba pány?“ - Ne! - „To byl generál Paulus se svým pobočníkem!“

O několik dní později ze směru od fronty přišli zase dva muži, heslo PARIS znali a hledali velitele roty. Něco se mi na obou mužích zdálo divné. Nemohl jsem říci, zda to byla uni-forma, nebo co jiného. Když opět vyšli, vyskočili ze zákopu a spěšně běželi směrem k nepří-teli. Uvědomil jsem si, že od okamžiku jejich příchodu až do jejich odchodu nepadl ze směru od Rusů žádný výstřel. Zeptal jsem se pana Lauera, co ti dva u něj dělali. Chtěli přesně vědět rozmístění našich pozic, kde se nacházejí kulometná stanoviště, zda-li máme protitanková děla atd. Řekl jsem Lauerovi moje pozorování, který je však označil za směšné. Byli to údajně dva důstojníci od tanků, kteří hodlají ráno provést útok na ruské postavení, k čemuž potřebují projet našimi pozicemi. Všechno bezvadně souhlasilo až na to, že tanky přijely z ruské strany. Jeden z nich byl americký „General Lee“ a ostatní dva byly T 34. Nevím, jak se to stalo, najednou naše protitankové dělostřelectvo bylo zde. Dva kanóny vypálily na tři tanky. „General Lee“ okamžitě vypadl z boje, přičemž oba T  34 obrátily a zmizely. Byl to mistrovský výkon našeho snobského poručíka v hedvábné košili.

Strava byla stále bídnější. Jednoho dne přelétli Ju 52 naše pozice a na padácích shodili zásoby, které ovšem vítr zanesl na ruskou stranu. Na 5 mužů připadal 1 komisárek, 1 kost-ka margarinu a 1 zelná polévka bez ničeho. Když jednou padl kůň od zásobovacího vozu, ihned jsme z něj vyřízli kusy masa, nabodli na bajonet a opékali nad ohništěm. Chutnalo to hrozně, avšak hlad byl příliš velký. Příští den jsem dostali nadílku. Z polosyrového masa jsme měli takový průjem, že bylo možno proti větru zasáhnout láhev od piva na vzdálenost 10 m. Hlad se nezmírnil, naopak, dále jsem ztrácel na váze.

Protivníkova palba se dále přiostřila a tlak na naše pozice byl ještě povážlivější. Očekávali jsme letecký nálet. Ten se však nekonal. Jednalo se morální vyčerpávání. Upoutalo mě však, že v zadu za námi se poprvé v dosti širokém pruhu objevila přízračná ohnivá záře. Krátce po tom dolehlo k nám dunění kanonády. Bylo mi jasné, že Rusové za námi dále pro-nikli a naše obklíčení se stalo ještě těsnější. Na počátku našeho obklíčení činil průměr kotle 60 km.

Protože již bylo slyšet dělostřelbu, činil tedy průměr nyní již jen 25 km. Ze tří polních letišť zbylo pouze jen jedno. Kdy nastane definitivní konec, nebylo obtížné odhadnout.

Schylovalo se k vánocům. Omrzliny na rukou i nohou byly stále horší. Při střelbě jsem musel mít na spoušti malík, neboť ostatní prsty neprošly třmenem. Když přijel zásobovací vůz s „jídlem“, musel jsem vylézt z mé díry. Tu jsem ucítil na levém předloktí úder. Kulka prorazila prošívanou zimní kombinézu, uniformu, svetr a košili a vylétla opět na lokti ven. Na předloktí jsem měl povrchovou střelnou ránu. O zranění ale nebylo možno hovořit. Stačil jednoduchý obvaz. O centimetr hlouběji a vřetenní a loketní kost by byly rozdrceny a následovala by jistě amputace. Následující noc jsem měl službu. Tu náhle přispěchal jakýsi muž z našeho okolí, skočil ke mně do zákopu a tázal se: „Rychle, máš nůž? Ustřelili mi ruku a předloktí mně visí na paži a vadí mi to při běhu. Odřízni mi to.“ Nůž jsem u sebe neměl žádný, jen sanitní nůžky, cokoliv jiného než sterilní. Nejdříve jsem rozstřihl rukáv a uviděl jsem, že předloktí skutečně visí jen na šlaše. Přestříhl jsem tedy šlachu a on uchopil amputovanou paži a mrštil jí daleko ze zákopu s poznámkou: „Stejně už to žádná ruka není.“ Rána nápadně málo krvácela, snad proto, protože v noci klesala teplota hluboko pod -30°C. Tuto velkou ránu jsem mu obvázal a nad ní jsem provedl zaškrcení. Ukázal jsem mu cestu k trénu, kde se rovněž nacházelo hlavní obvaziště. Vyskočil ze zákopu a pádíce jako pominutý směrem k trénu zmizel v temnotě. Bolesti necítil žádné, neboť šok vypne v mozku centrum vnímání bolesti. Je to svépomoc přírody, což jsem sám na sobě mohl pozoroval, když v kotli u Gdaňsku mně střepina z granátu potrhala levou spánkovou tepnu a zůstala vězet v mozku 5 cm od hypofýzy.

Dne 23. prosince 1942 jsme museli vzdorovat těžkému útoku Rusů, kterému jsme se naštěstí ubránili. Naše ztráty byly ale enormní. Jako stravu jsme měli 1 komisárek na 12 mužů a nechutnou polévku z krmné řepy.

Na Štědrý den 24. prosince 1942, o svátku všech křesťanů, přišel jsem do našeho trénu, který byl zakopán v pevném bunkru. V tomto bunkru jsem měl vyčkat do Hodu Božího, odkud bych měl být autem dopraven na letiště. Žádný z mých milých kamarádu od trénu mně nenechal nikde lehnout. Uprostřed podélného bunkru se nacházel barel od benzínu, který byl upraven na kamna. Potřebné palivové dřevo si „kamarádi od trénu“ opatřili v dostatečné míře v stalingradských troskách. Protože jsem nedostal žádné místo, kdy bych si mohl lehnout, musel jsem noc trávit v sedě na stoličce u kamen. Protože jsem byl již velmi zesláblý, z přemírné únavy jsem usnul. Ve spánku jsem upadl na žhoucí kamna. Na vrchní straně pravé ruky jsem si tak přivodil hlubokou spáleninu. Přesto jsem musel být vděčem svému osudu, neboť na levou stranu bunkru, kam jsem si nesměl lehnout, dopadla desetikilogramová bomba. Tato část bunkru se zhroutila a pohřbila všech pět mužů, kteří tam spali. Do slova a do písmene byli roztrháni. Příštího rána začalo ohledávání mrtvol. Která utržená noha, která paže, který trup a která hlava patří k sobě a komu. Snášeli jsme navazujících části těl dohromady a pokládali jsme je vedle sebe venku před bunkrem. Vůz, který mě měl odvézt, přijel teprve až v neděli 4. ledna 1943. Byli odvezeni ještě další nemocní a zranění. Byli jsme dopraveni na letiště Bolšaja Rasoška. Cesta vedla mírně zvlněným terénem. Minuli jsme vojenský hřbitov – všude kříže, kam až oko dohlédlo. Byly to tisíce a tisíce hrobů. Pozoruhodné bylo, že každý hrob byl opatřen křížem. Dřevo na kříže bylo nasbíráno v ruinách Stalingradu.

Letecké nálety se již několik dní nepořádaly. Na okraji letiště se nacházel velký stan pro odbavování zraněných a nemocných. Ve stanu stál psací stůl, který byl obležen pohybu-schopnými zraněnými. Zde se provádělo rozdělování, kdo odletí kterým letounem. Obut v slaměné obuvi jsem se sotva udržel na nohou. Tak jsem se dobelhal až k tomuto stolu a abych na sebe upozornil, sáhnul jsem pod stůl a zespoda na desku stolu zaklepal. Tu jeden řekl: „Podívej, tady je ještě jeden, který musí pryč.“ Byli povoláni dva sanitáři od letectva, kteří mně dovlekli k letadlu. Všechny stroje, byly to bitevní bombardéry He 111, byly již napěchované. Dovlekli mě k prvnímu stroji letky, opřeli mě o pravé křídlo, kde jsem se musel přidržovat za klapky. Boční dveře byly ještě jednou otevřeny a dva muži z posádky mě vtáhli do stroje. Protože bylo již všechno plné až po pumovnici, řekl mi kapitán letadla, abych si lehnul do přední střílny na matraci za kulomet, kde budu sám, protože obsluhována bude jen horní střílna uprostřed letounu.

Odstartovali jsme v 11 hodin. Panovalo nádherné slunné počasí, teplota -32°C. Náš svaz vystoupal až do výšky 4000 m, aby snáze překonal protiletadlovou palbu ze země. Letci se mezi sebou dorozumí-vali pomocí hrdelních mikrofonů. Tu se vedle nás vynořil doposud za námi vpravo letící stroj, z něhož posuňky ukazovali směrem za nás. Náš stroj z výšky 4000 m přešel prudce po levém křídle do střemhlavého letu, neboť se za námi objevili ruští stíhači. Tak jsem zažil beztížný stav volného pádu. Vznesl jsem se ke stropu, na nějž jsem byl pevně tlačen. Ve výšce 300 m nad zemí se nacházela souvislá oblačnost. Pod ní byl stroj vyrovnán. Přelétli jsme nějakou železniční trať, kterou jsme pak v přízemním letu sledovali. Přelétli jsme též jakýsi kolchoz, na jehož dvoře byli do naloženého vozu zapřaženi koně, kteří se splašili. Železnice vedla přímo do Novočerkasku, univerzitního města. Letiště bylo rozbahnělé, takže kola podvozku zapadala z čtvrtiny do bláta. Z původních sedmi strojů pět na cílové letiště nedolétlo.

Zase přišli dva o letectva a vytáhli mě z letadla jako pytel písku a dovedli mě do kuchyně. Kuchař byl Vídeňan. Jen se mě zeptal: „Člověče, jak to vypadáš? Máš hlad? Je to ve Stalingradu opravdu tak zlé?“ Dal mi okamžitě jíst vše, co měl k dispozici. Ale já jsem chtěl jen chléb s máslem a zavařeninou. Z jídla jsem měl radost jako malé dítě. Ale neudržel jsem jej dlouho, protože žaludek již odvyknul. Již třikrát byla výzva k nástupu do autobusů odjíž-dějících do nemocnice. Kuchař mínil, že na nástup je stále dost času. Tu do jídelny plíživě vstoupil jakýsi mladý poručík, který se mně vyptával, jest-li by měl respektovat rozkaz k od-letu do Stalingradu, o kterém slyšel již mnoho hrůzného. Řekl jsem mu, že je to zločin, posílat tam ještě někoho, když běhen několika dní musí nastat konec. Poradil jsem mu, aby ohlásil ztrátu cestovních dokladů. Třeba bude poslán někam jinam, ale nikoliv do kotle. Mimo to uplyne cenný čas a může přijít rozkaz, kterým se ruší lety do kotle kvůli ztrátě po-sledního letiště. Protože bylo již 17 hodin, vyhledal jsem autobus, který jel do lazaretu č. 666. Tato nemocnice se nacházela v univerzitním objektu. Podpírán dvěma sanitáři byl jsem doveden na příjem k primáři. To byl Vídeňan. Jen řekl: „No, servus, jak pak to vypa-dáte?“ Když jsem se poprvé podíval do zrcadla, věděl jsem proč. V zrcadle jsem pozoroval kostnatého fantoma s vousem. Měl jsem stále 66 kg, přičemž 25 kg jsem ztratil.

V lazaretu jsem byl od 7. ledna 1943. Byl jsem umístěn na nemocničním pokoji s asi 40 lůžky. Bylo to po mnoha týdnech, kdy jsem si opět mohl lehnout do bíle povlečeného lůžka. Ale před tím jsme byli důkladně umyti. Kým? Osmnáctiletými sestrami. Na jednoho vojáka připadly dvě. Co jedna umyla, vzala vzápětí druhá do práce ještě jednou. Nakonec jsem byl i oholen. Pak jsem byl přeložen do pomocného lazaretu. Cesta tam trvala 5 dní a vedla přes Rostov, Jasinovataja do Dněpropetrovsku, bývalé Jekatěrinoslavli, pojmenované po carevně Kateřině Velké. V nemocničním shromaždišti jsem byl již po n-té odvšiven. Opět se zdravotní sestry při mytí horlivě snažily. Musel to být tehdy zajisté pro ně opravdový pánský striptýz. Bylo 12. ledna a pocítil jsem slabost v lýtkách. 13. ledna jsme byli transportováni do Krakova, kam jsme dorazili 20. 1. 1943. Zde jsme přestoupili do dalšího vlaku, před tím jsme byli opětovně odvšiveni. Cestovali jsme přes Vídeň, kde jsme setrvali 3 hodiny na odstavné koleji na nádraží ve Vídni Hütteldorfu. Zavolal jsem domů rodičům, kteří okamžitě přispěchali. Bylo to velmi dojemné shledání po nejisté době, kdy všechna pošta, kterou mně posílali, se vracela zpět s poznámkou NEDORUČITELNÉ – ZPĚT. Moje umístění v domácím lazaretu bylo mně jako příslušníkovi „Východní Marky“ zamítnuto. Jeden zasra… Prušák od štábního lékaře každého Němce, který překročil hranici „Staré Říše“, propustil do bydlišti nejbližšího lazaretu. Aschaffenburg nad Mohanem se stal pro mě konečnou stanicí. Tam jsem setrval v lazaretu půl roku.

 

Výňatek z dopisu

Ukrajina, 12. ledna 1943

Moji milí rodiče!

Až dostanete můj dopis, vězte, že fronta leží za mými zády již mnoho set kilometrů. Děkuji Bohu, že se mi po týdnech hladu a nejvyššího nebezpečí podařilo ujít z inferna stalingradského kotle a prostřednictvím letadla být zachráněn.

Dodnes jsem nedostal žádnou poštu, protože letectvo přepravovalo pouze munici a zdravotní materiál. Tedy se věci odehrály takto. Po tom, co jsme museli opustit postavení na Donu, jsme, denně bojujíce, pochodovali přes Don směr Stalingrad vstříci téměř stoprocentnímu zničení. Co jsem zažil a prodělal, vydalo by na svazky knih. V každém případě z naší roty na začátku čítající 83 mužů jsem zbyl jako jeden ze čtyř přeživších. Granátové střepiny protrhaly moji uniformu až na košili, kapuce a maskovací bunda byly prostříleny, což jsem zjistil až později. Zasypán jsem byl ve střelecké díře, když se nade mnou otočil tank. Ale naštěstí zem byla natolik zmrzlá, že se mně nic nestalo. To se událo někdy kolem 23. prosince. […] Pak jsem měl štěstí, neboť mně otékaly nohy. 24. prosince jsem šel za plukovním lékařem, který konstatoval omrzliny 2. a 3. stupně.  […]

 […]

Váš syn Walther Zawodsky

 

podzim 1942

Brouzdání v Dněpru

Poslední hodiny
před první bitvou

září 2004

I po více než šedesáti letech jizvy vzpomínek stále krvácejí

Walther Zawodsky s chotí Marieannou

Walther Zawodsky jeden z mála, kteří vyvázli a přežili Stalingrad