|
Čeští emigranti v Prusku a vnuk J. A. KomenskéhoV řadě studií a článků, připomínající přetěžkou dobu předreformační, je vzpomínáno rovněž nespočetných tisíců exulantů a emigrantů, odcházejících po 160 let do ciziny, většinou s_nadějí na návrat do osvobozené vlasti. Nalézali útulek na Slovensku a v dalších částech Uher, v_Polsku (zejména Bratři), v Horní a Dolní Lužici, v Sasku, po altrandstädtské dohodě (1707) a pak po pruském záboru ve Slezsku. Jednotlivci se uchylovali do Holandska, Anglie, ba i do Severní Ameriky. Úhrnného počtu exulantů a emigrantů se nedopočítáme nikdy – tehdejší doba neznala dnešní evidenci obyvatelstva; jsme odkázáni jen na přibližné odhady. V 18. století dochází také – vedle jednotlivců – v několika vlnách vystěhovalectví do Pruského království, zejména když po odražení nebezpečí tureckého nastupuje silnější útisk evangelíků na Slovensku (a v Uhrách), když v Polsku církevněnábo-ženské dohody byly porušovány a když čeští evangelíci v Sasku (a s ním spojených Horní a Dolní Lužici) byli nuceni k přijetí řádů zemské luterské církve saské. Jaké důvody mělo Prusko k otevření svých území pro vystěhovalce z Čech a Moravy a jaké církevně politické poměry jim byly nabízeny? Musíme si připomenout, že Pruské
království vzniklo teprve roku 1700, když český král a císař římský Leopold
I. povýšil dosavadního markraběte braniborského Friedricha III. na
krále. Ten pak svým územím – Braniborsku a Východním Prusům – dal společný
název: Pruské království. Ostatně – nebylo to poprvé, co čeští králové v
hodnosti římských císařů tyto kraje ovlivňovali. Ono písčité a jezernaté území
na Havole a Sprévě, po přemožení a poněmčení lutických Stodoranů, se stalo
Východní Markou, ale záhy, podle hradu Brenaboru nazýváno markrabstvím
braniborským. Roku 1373 je připojil k zemím koruny české Karel IV., hlavně
aby získal další kurfiřtský hlas pro volbu císaře. Měl v Berlíně dokonce svůj
dům. Ale již jeho syn Zikmund prodal (1415) Braniborsko Bedřichu
Hohenzollernskému. (Pruskem se původně rozumělo slovanské území při moři
baltickém mezi ústími řek Visly a Němenu, jež ovládl a poněmčil řád rytířů
německých.) Markrabí braniborský Albrecht, poslední velmistr řádu německých
rytířů, přestoupil (1525) k luterství, zrušil řád v Prusku, spojil Braniborsko
s Pruskem v jeden stát a rychle v něm rozšířil luterství. Neuplynula však ani
celé století a jeho potomek Jan Zikmund přestoupil ke kalvinismu (1613), ale
zvláštním reverzem (1615) zajistil naprostou svobodu náboženskou také církvi
luterské. Tím poprvé v dějinách byla prolomena zásada aušpurského náboženského
míru z roku 1555: „čí kraj, toho náboženství“ (cuius Dalekosáhlým tímto úkolem v době přežívání ortodoxie v protestantských církvích pověřil berlínského dvorního reformovaného kazatele Daniela Arnošta Jablonského (x). D. A. Jablonský byl vnukem J. A. Komenského. Otec Daniela Arnošta, Petr Figulus, byl kazatelem v Jablonném v severních Čechách, matkou Alžběta, dcera J. A. Komenského z druhého manželství. V exilu byl Figulus v Mokrém u Gdaňska, od roku 1662 seniorem Jednoty, zemřel však již roku 1670 před Komenským. Daniel Arnošt Figulus přidal ke svému jménu příjmení Jablonský na památku posledního působiště svého otce ve vlasti. Základní vzdělání mu daly bratrské školy v Lešně, vysokoškolské nabyl na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou a v letech 1680 - 1682 je doplňoval cestováním po západoevropských zemích, zejména v Anglii a Holandsku, kde získala bohaté vědomosti o novověkých proudech bohosloveckých v jednotlivých církvích a přijal mnoho myšlenek osvícenských. Po návratu z cest pracoval na různých místech: byl kazatelem v Magdeburku, rektorem v Lešně, kazatelem v Královci (Królewiec, Königsberg ) (založeném Přemyslem Otakarem II.), až pro své schopnosti byl ve svých 33 letech instalován dvorním reformovaným kazatelem v Berlíně. I Danielu Arnoštu Jablonskému záleželo na spojení obou protestantských církví a zajel proto do Hannoveru na poradu s B. V. Leibnizem, polyhistorem a teologem, který svými osvícenými názory ovlivnil více než střední Evropu a jehož názory pozvolna pronikaly i do temna Čech. Leibniz znal vydaná díla Komenského, velice si ho vážil a jeho oslavil básní. Ostatně – na dvoře hannoverském byly také dobré podmínky pro sjednocení církví; vzdělaná choť hannoverského vévody Žofie – dcera českého zimního krále Bedřicha Falckého – je podporovala. Leibniz sám již před tím byl v písemném styku dokonce s katolickým biskupem J. B. Bossetem a navrhoval mu smíření protestantů s katolíky na základě podmínek obdobných – původním basilejským kompaktátům. Jednání to zůstalo bez úspěchu pro odsouz-ení protestantské věrouky tridentinem (x). (Komenský pro tento účel navrhoval vytvoření světové rady církví.) Ale ani Jablonského návrhy na sjednocení luterské a reformované církve v Prusku – vyložil je ve spisu „Cesta k míru“ – nebyly pocho-peny, narazily na odpor teologů v luterských sborech. Pruští panovníci postupně zvyšovali význam své země v evropské politice. Nábo-ženskými svobodami otevřeli do Pruska cestu exulantům a emigrantům odkudkoliv, aby zalidnili řídce osídlené kraje přičinlivými zemědělci, města schopnými řemeslníky, aby získali vzdělané učitele, lékaře, právníky – a aby získali zdravé muže pro moderně budovanou stálou armádu. Tak po zrušení ediktu nantského (1685) našlo v Prusku svůj domov mnoho tisíc francouzských hugenotů. 1732 bylo do Pruska přijato 20 000 evangelíků vypuzených ze Solnohradska. Čeští emigranti v Sasku byli nuceni do zemské luterské církve, při změně saské politiky vůči císaři nastalo dokonce nebezpečí, že budou deportováni zpět do Čech. Mnoho jich bylo přijato do Berlína, v němž jim král postavil betlémský chrám, pro další založena osada Rixdorf, u Postupimi vznikla celá česká obec Nová ves (Nowawes). O míře náboženské snášenlivosti v Prusku svědčí, že Češi měli v Berlíně tři sbory – bratrský, reformovaný a luterský – jejich kazatelům radou i pomocí mnohou službu prokázal D. A. Jablonský . – Další emigranti pak přicházeli za válek Pruska s Marií Terezií. Daniel Arnošt Jablonský měl nemalé zásluhy o povznesení vzdělanosti v Prusku; svou vlastní vědeckou prací, svým společenským postavením a svými styky. Tak s Leibnizem vypracoval návrh na zřízení akademie v Berlíně, jež otevřena 1700 a Jablonský po Leibnizově smrti (1716) byl jejím prezidentem; je všeobecně chválen, že se velmi přičinil o rozvoj vědecké práce a v Prusku. (I v tom je kus bolestné ironie: Komenský chtěl zřídit v Praze „collegium lucis“ – společenství světla, tj. akademii světových vědců – jeho vnuk je spolutvůrce a prezidentem akademie v Berlíně.) Kulturní snahy Jablonského podporovala choť pruského krále Bedřicha I. vzdělaná Charlotta Sofie – vnučka českého krále Bedřicha Falckého. Mezi přátele Jablonského patřil i vzdělaný historik Jacques Lenfant, hugenot, jenž po útěku z Francie byl kazatelem francouzského reformovaného sboru v Heidelberku a pak instalován jako dvorní kazatel Charlotty Sofie. Ten vědecky zpracoval „Historii koncilu pisánského“, „Historii koncilu kostnického“ a „Historii válek husitských“. A tak – co u nás doma bylo jméno Husa a Žižka tupeno – vzdělaný svět byl vědecky seznamován s českou reformací a revolucí. (Překlad si koupil v Bratislavě mladý Palacký) – a byl to pro něj jeden z podnětů k sepsání monumentálních dějin). D. A. Jablonský se vědecky uplatnil také jako bohoslovec-starozákoník. Dvakrát byla vydána jeho „Hebrejská bible“, šest let řídil zpracování „Talmudu“. Jiné jeho práce vznikly v souvislosti s jeho povinnostmi seniora Jednoty bratrské. Dodnes je důležitým pramenem jeho „Historie sandoměřského ujednání mezi evangelíky království polskolitevského“, vyšlo rovněž dvakrát. Když král saský, aby získal polskou korunu, přestoupil od luterství ke katolictví, zklamal naděje polských evangelíků, vydal Jablonský na jejich ochranu „Přání utlačovaných evangelíků v Polsku“ a až do konce svého života vedl vytrvalý zápas o zachování základních práv evangelíků v Polsku, s prvé řadě Jednoty; dvakrát zachránil sbor v Lešně. Škoda, že zůstalo nezvěstným jeho – sice nedokončené – dílo o dějinách Jednoty, k nimž měl mnoho pramenů. V některých případech pomoci českým a slovenským evangelíkům mohl použít i cesty diplomatické. O pomoc utlačovaným slovenským evangelíkům se na Jablonského obrátil i superintendent Daniel Krman, týž, který s M. Bélou připravil vydání hallské bible; Jablonský mu zprostředkoval jednání as králem. Protože obnovená Jednota ochranovská i pro své působení ve světě (Anglie, Severní Amerika, misie) trvala na posloupnosti apoštolské, přenesl Jablonský biskupství na Davida Nitschmanna (1735) a o dva roky později i na Zinzendorfa. Řada kázání a korespondence s Leibnizem a dalšími vědci dává nahlédnout do názorů, práce a úkolů Jablonského. To, co chtěl J. A. Komenský uskutečnit ve vlasti – v její osvobození nepřestal nikdy doufat –, v mnohém směru uskutečnil jeho vnuk v Prusku; byl jedním ze základních kamenů novodobé kultury v Prusku v duchu osvícenském. Zemřel téměř jednaosmdesátiletý (25. května 1714). Seniorem Jednoty byl po něm jeho syn Bedřich Vilém Jablonský, pro reformované Čechy berlínské ordinoval Václava Blahnického (1744). Po Bedřichu Vilému Jablonském stal se seniorem Jednoty Jan Theofil Elsner. Přišel z Lešna (pol. Leszno, něm. Lissa) a sloužil českým evangelíkům ještě i rok po vydání tolerančního patentu. Jeho zásluhou vydavatelská činnost české fary berlínské byla přenesena z Halle nad Sálou a částečně i ze Slovenska do Berlína. Zde vedle čistě náboženské literatury vydávány také spisy Komenského – ale to už jsme v druhé půli 18. věku, v období dalších válek Pruska s Marií Terezií a nových vystěhovaleckých vln českých evangelíků do Pruska. Vzpomeňme ještě aspoň jiného syna Daniela Arnošta Jablonského, Pavla Arnošta (1693 – 1757), dalšího pravnuka Komenského. Ten pokračoval ve vědeckých snahách svého otce a jako profesor filozofie a teologie univerzity ve Frankfurtu nad Odrou vydal řadu vědeckých spisů o egyptském jazyku a egyptském náboženství – mohl by být nazván prvním českým egyptologem – jimiž osvětlil také prostředí starého Izraele, spisy o prvotním křesťanství a řadu dalších bohosloveckých rozprav. Nikdy se přesně nedozvíme, kolik schopných, nadaných a pracovitých českých exulantů a emigrantů zaniklo v cizích zemích a – v cizích službách. Osudy, práce a význam Daniela Arnošta Jablonského a jeho synů Bedřicha Viléma a Pavla Arnošta – vnuka a pravnuků J. A. Komenského – jsou jen malou ukázkou toho, oč nás bělohorská katastrofa připravila. |
|
———————— |
